Tak jsme se s Havranem, Trenérem, Šárkou, Lukášem a dalšíma asi 10-ti lidma domluvili, že se (než skončí sezóna) ještě podíváme do Serfausu. Takže nakonec, když se nepatrná část účastníků rozhodla že se nezůčastní, mohli jsme já a Lukáš vyrazit. V pátek po práci jsme pobrali všechen bordel, včetně soda streamu (na kterým si Lukáš zakládá) a do Serfausu v Tirolech (asi 550km od Prahy) jsme byli v krásných 4:30 ráno.
Na místě mělo být příjemné počasí, něco kolem nuly přes noc a 12-ti stupňů přes den. Každopádně i když jsme dorazili v podstatě před svítáním, bylo asi 8 stupňů, což bylo příjemné překvapení. Postavili jsme stan, nacpali se každej do dvou spacáků a probudili jsme se až kolem 13:00. Byl jsem sice trochu zklamán, že si nezajezdíme celej den ale co, hlavně že nesněžilo a těch 15 stupňů bylo naprosto ideální na ježdení. Na začátek jsme si sjeli modrou lajnu, ale hned jsme usoudili, že na ní nemá smysl ztrácet čas. Takže pak už jsme drtili pouze červenou. Lukáš kňoural, že mu to nejde (aby ne, když tenhle rok jezdil pouze asi 5 dní) ale nakonec se rozjezdil. Já jsem si klasicky užíval trať plnou skoků a celkem mě překvapilo, že oproti poslední návštěvě nebyla trasa ani tak moc rozbitá… přece jen lidí tam jezdí hodně a i tento víkend bylo plno a občas se pod lanem tvořili i fronty. Jelikož jsme si s sebou vezli gopro, tak jsem poslední jízdu dokonce natočil i nějaké to video, který nikdo neuvidí… proč to se zeptejte v datartu v Edenu, dřív než ho zapálim i s jejich debilníma SD kartama. Jelikož se stmívá brzy a vypadalo to, že tahle noc nebude tak „teplá“ jako předešlá, hned po doježdění jsme vytáhli grill, udělali jídlo a ze základu z grilu rozjeli oheň. Obrněni proti zimě zásobou zbytků alkoholů z jednoho baru v Praze který se zavíral, jsme vyrazili do ofenzívy proti chladné noci a postupně míchali absurnější a nechutnější druhy alkoholů, podle toho jak pitelné lahve docházeli. Druhý den jsem v nedopitém hrnku našel drink zelené barvy, ale nic co jsme s sebou vezli nemělo zelenou barvu… tak nevim…
Ráno jsme se probudili celkem brzy, asi v půl 10-té, nicméně nám oběma bylo neskutečně špatně. I přes tuhle nepřízeň jsme vyrazili na svah a zjistili jsme že jediná chvíle kdy nám není tak moc zle je, když jezdíme. Holt člověk se soustředí na to aby se nezabil, tak přestává cítit co se mu děje v hlavě a v žaludku. Po třech jízdách dáváme pauzu na oběd, kterej ani jeden z nás nezvládáme sníst celej a opět jdeme radši jezdit, jelikož to neni takový utrpení. Já strkám do kapsy gopro s tím, že si to jednou sjedu a pak ho nasadím a natočim nějaký ten materiál. Ovšem co se nestane, ze zadního kola se začnou ozývat odpudivé zvuky které škubají celým rámem a cítím jak mi přes board vibrují do nohou. Výsledkem jsou asi rozemleté ložiska v zadním náboji, což si ale člověk neověří, když si s sebou na místo 500km od domova veze jen imbusy. Tak jako tak, i kdybych se do toho náboje dostal, nic bych s tím nenadělal. Super bylo i zjištění, že i když s sebou celé léto vláčim náhradní zadní kolo, tentokrát jsem si ho nevzal (hlavně, že máme soda stream a párty stan, který zabere půlku auta a ani jsme ho nerozbalili). Co se dá dělat, na koloběžce už se neprojedu, tak si od Lukáše beru jeho impozantní RB s tím, že si to alespoň ještě jednou sjedu na kole. Ale nejsem na ty celopéra zvyklej, tak mě z toho bolej nohy, neslušně špulim zadek a vůbec je to nějaký divný. Dojídáme tedy zbytky oběda a balíme to směr Praha (po cestě nás ještě děsí navigace tim, že cesta bude trvat snad 9 a půl hodiny, ale s úlevou zjišťujeme, že je pouze špatně nastavená).
Takže další úspěšný výjezd je za námi, kdo by měl zájem se s námi někdy zůčastnit, tak pište na mail cestovka@hrůzy.at.
Kuba